Je tady další článek do naší soutěže. Jeho autorkou je Kristýna Řezáčová, která popisuje pohled na svět očima svého čtyřnohého miláčka. Opět Vás prosím o hodnocení článku a také se můžete vyjádřit v diskusi - to abychom měli ulehčenou práci při rozhodování o cenách.
Ahoj. Narodil jsem se na jaře roku 2007. Moje máma byla nějaká fena. Co já vím, co jsem za rasu, ale mám dlouhou srst, různě zbarvenou do šeda a béžova. Lidi kolem pořád mluví něco o jorkšírovi. Asi pocházím z New Yorku. Jeden den, zrovna si tak podřímávám, se do dveří vřítí neznámá rodina. Vezmou mě do náruče a chtějí si mě odnést. Pomoc! Bude ze mě paštika! Nebo něco horšího. Jen se strachy klepu. No co, to je osud. Dlaně dívky, nesoucí to mrňavé stvoření, čili mě, jsou příjemné a hřejí. Když skončí hrozná jízda ve zvláštním tvrdém tvoru, pochopím, že tohle bude můj nový domov. Kolem dokola slyším hlasy: „Tobi! Tobísku!" A když následuji své nové pány, pohladí mě. Asi na tohle slovo budu poslouchat. Možná ne, rozmyslím si to. V novém domě se mi žije fajn. Žádný život pod psa. Akorát nechápu, proč si nemůžu půjčovat jejich ponožky. Lakomci! Vždycky je chtějí vrátit. Když se mi chce značkovat, vyhledám lidi, nejčastěji holku, co se pořád válí, a kňučím tak hlasitě, až ji to vytočí a jde se mnou ven. Áááá! Zahrada, tu miluju. Tolik prostoru není ani v obýváku za skříní, kde se občas schovám před napřaženou rukou zuřivé ženy, které jsem asi něco rozkousal. Proč tak vyšiluje? Venku protáhnu své zlenivělé nožky a pádíme domů. Zvonek. Známý zvuk, označující příchod člověka. Kdyby náhodou nikdo neslyšel, štěkám, abych všechny upozornil. Děvče v teplákách se špinavou levou nohavicí otvírá dveře a - ach ne! Ta hrozná babice, co do mě vpichuje obrovské bodliny. Ocasem si zakryju to nejcennější, co mám, a jdu se schovat. Lidi asi mají výborný šestý smysl, pokaždé mě najdou. Chytí mě a klidným hlasem mě utěšují: „Neboj se, dáme ti včeličku, štípne to a budeš zdravý!" Ať si píchají do někoho jiného! Přemůžou mě, je jich přesila. Vidíte, a tohle musím strpět několikrát do roka. Prý očkování. Kdyby alespoň kočkování, to bych snesl, hrát si s kámošema, ale takhle... Život je zvláštní. Jednou je horko, až musím vypláznout jazyk až na tlapky, podruhé se z nebe snášejí obrovské bílé měkké polštářky, co studí do pacek. Párkrát mě lidé šoupnou do takového kotce, kde mě pocákají vodou a nějakým šampónem. Co to jenom znamená?! Jsem zmatený téměř ze všeho. Třeba kde se berou pamlsky, které dostávám? Proč si moje nová rodina vzala právě mě? Proč jsou pokoje hranaté? Jak to, že lidé se mazlí, ale když si chci s nimi hrát za použití svých zoubků, neberou to? Jednou třeba poznám řád, který panuje v tomhle domě, jsem teď ještě moc malý. Ale proč mi, propánavlaka, musí řezat drápky?!
Copyright © 2008 - 2024
Web From Pixels group
design by BORI
Navštivte také: stezka Pustevny | fotogalerie dorty | Faktura Online