Výmarský ohař krátkosrstý

Historie

Podle ročenek a zpravodajů Klubu chovatelů výmarských ohařů od jeho založení po současnost patří výmarští ohaři k nejstarším německým plemenům krátkosrstých ohařů. Původ tohoto psa stříbrošedé barvy je dosti nejasný. Tak jako u všech velmi starých plemen nelze jeho předky spolehlivě vystopovat. Existují dvě varianty vzniku. Údajně má výmarský ohař v sobě krev černých brak, které jsou keltského původu, zaručeně chovaných v klášteře sv. Huberta jako vodiči. Je pro něj typické sledování s nízkým nosem a vysoko nesený prut. Napovídá tomu i skutečnost, že z vodičů vzniklý barvář se ukázal stejného typu, a také je oběma vlastní, u většiny jedinců, ostrost na člověka, absolutní oddanost a lehká ovladatelnost, jak tomu muselo být u předků (práce na vodítku nebo na řemeni) a že hannoverský barvář se původně, jakožto nejstarší varianta, rovněž původně vyskytoval v šedém zbarvení. Druhá teorie vzniku předpokládá původ výmarských ohařů pouze z jediného předka, a to z výchozího typu hnědě zbarveného starého německého ohaře a změnu barvy vysvětluje náhlou mutací utvrzenou později selektivním chovem na stříbrošedou. Tato varianta je podpořena hnědými výmarskými ohaři, kteří se rodí ojediněle i dnes.
Systematický chov výmarských ohařů je však doložen až od přelomu 18. a 19. století, především na dvoře saskovýmarského arcivévody Karla Augusta. Jeho smečka loveckých psů byla pověstná a vynikali v ní silní stříbřitě šedí psi. Takto zbarvené psy prý arcivévoda Karel August poprvé uviděl při honech na panství Esterházyho a Auersperga v Čechách. Arcivévoda byl nadšen jejich výkony a tak si nechal několik jedinců poslat na svůj výmarský dvůr, kde byli dále šlechtěni a značně se rozšířili během první poloviny 19. století.
Z Německa vedla cesta výmarského ohaře německého typu, jak ho známe před 1. světovou válkou, do Rakouska (zprostředkováno Richnowem, který byl členem od roku 1904 klubu a jednatelem klubu výmarských ohařů od roku 1908 až do třicátých let), kde se ho ujal lesní rada Stockmayer, Hegendorf. Byl to právě lesní rada, který prosazoval dlouhosrstou variantu a dopomohl jí roku 1935 k uznání.
Cílevědomý chov byl veden od konce minulého století. Začátek systematického čistokrevného chovu většiny dnešních plemen psů kladou odborníci do let po roce 1879, kdy se konala v Hannoveru mezinárodní výstava psů, která dala tomuto snažení popud. Přelom století zastihl ohaře v plné slávě. První světová válka nepřála těmto snahám a utlumila kynologii. Po jejím skončení trvalo řadu let, než se opět chov psů začal vzmáhat, ale to již výmarští ohaři upadli v zapomnění. V roce 1953 se poprvé objevil výmarský ohař na Cruftově výstavě v Anglii.
Do českých zemí se „výmarani" dostali kolem roku 1910, byli však pouze v rukách cizích šlechticů. Prvním českým chovatelem byl lesmistr Richard Tománek od Prostějova.
V dalších letech se „výmarani" objevovali pouze ojediněle a hrozil zánik tohoto plemene. V roce 1950 se pokusil v Čechách obnovit jejich chov MUDr. Jan Fiala z Jindřichova Hradce a na Slovensku Koloman Slimák z Nového Města nad Váhom. Těmto dvěma obětavým chovatelům a vynikajícím kynologům musíme být vděčni, že chov výmarských ohařů u nás nezanikl, ale počal se slibně rozšiřovat.
„Výmaranů" bylo stále málo a nedalo se mluvit o intenzivní chovatelské činnosti, proto byl chov přičleněn ke Klubu německých krátkosrstých ohařů. Se stoupajícím zájmem o toto plemeno se projevila nutnost založení samostatné chovatelské skupiny při Klubu německých krátkosrstých ohařů, která byla založena v roce 1959.
Členové výboru skupiny počali s registrací „výmaranů" a podařilo se v brzké době podchytit asi 150 majitelů výmarských ohařů. Se stoupajícím zájmem o toto plemeno se začala činnost Klubu německých krátkosrstých ohařů jevit jako nedostatečná a „výmaran" se dostával do situace, že již nemusel být trpěn jako chudý příbuzný německého krátkosrstého ohaře.
Po vyjasnění různých názorů na samostatný klub byl 21. prosince 1966 založen v Praze Klub chovatelů výmarských ohařů.Byl zvolen první výbor Klubu chovatelů výmarských ohařů v čele s předsedou Robertem Jakoubkem, na jehož počest jsou pořádány klubové všestranné zkoušky pod názvem Memoriál Roberta Jakoubka.
Prvním výmarským ohařem dlouhosrstým, který k nám byl importován z Rakouska MUDr. Fialou, byla fena Bessy vom Burgholz a posléze s ní p. Řanda založil chov dlouhosrstých výmarských ohařů u nás. První dlouhosrstí „výmarani" o nichž existuje úplný záznam, se narodili z krátkosrstých rodičů a byli částí smíšeného vrhu. Byla rozšiřována teorie, že dlouhosrstí „výmarani" mohou být produkováni soustavně v nesmíšených vrzích, jestliže dlouhosrstí jsou pářeni výlučně s dlouhosrstými. Dlouhosrstý výmarský ohař byl popsán tak, že se shoduje se standardem platným pro krátkosrstého výmarského ohaře ve všech ohledech, kromě délky srsti. Existuje jen velmi málo určitých zpráv o dlouhosrstých psech pro období těsně před tím a ihned potom, co výmarská rasa byla uznána komisí delegátů. V roce 1935 ve Frankfurtu nad Mohanem schválil německýa rakouský klub tuto variantu srsti.
Horší byla situace v chovu hrubosrstého výmarského ohaře, protože tuto variantu srsti nikde jinde ve světě nechovali. Jedince tohoto druhu srsti vyšlechtil Koloman Slimák. Při dalším chovu bylo nutné používat úzké příbuzenské plemenitby. Když tento stav byl již kritický a ve výboru klubu se začalo uvažovat o likvidaci tohoto druhu srsti, byla hrubosrstá fena Toska Jona kryta importovaným psem Bubem von Zehntof. Z tohoto vrhu bylo 8 hrubosrstých štěňat. Z tohoto vrhu byl také Jery z Jestřebích hor, který byl předveden jako první hrubosrstý výmarský ohař na Memoriálu Karla Podhajského. Aby mohl klub tuto variantu srsti legalizovat a byla tím zařazena do standartu, požádal klub hlavního poradce chovu výmarských ohařů v NSR o návštěvu a posouzení psů. Německý klub s hrubosrstou variantou nesouhlasil a návrh na rozšíření standartu nepodal, ale neměl námitek, aby byla hrubosrstá varianta vedena jako samostatné plemeno. Hlavní poradce požádal pana Kolomana Slimáka o spolupráci a ten plemeno rozšířil a dovedl k uznání FCI jako samostatné národní plemeno. Tak vznikl slovenský hrubosrstý ohař.
Zvýšení členské základny chovatelů VO sebou přineslo i zvýšený zájem o štěňata a potažmo i více psů zúčastněných na zkouškách lovecké upotřebitelnosti. Díky velké základně chovných jedinců došlo u krátkosrstých výmarských ohařů ke zpřísnění chovných podmínek, a proto psi s výstavním oceněním výborný absolvují PZ - I. cena, LZ, a s oceněním velmi dobrý PZ - I. cena a VZ, u fen stačí pouze PZ - I. cena a ocenění velmi dobrá. U dlouhosrstých je situace kritičtější, neboť v chovu působí pouze 15 chovných psů, a proto stačí pouze PZ - II. cena a ocenění z výstavy velmi dobrý jak u fen tak u psů.

Zdroj: http://shefis.com/